HANA STRÁDALOVÁ: SMYSL PRO FAIR PLAY JE V KAŽDÉM Z NÁS

Ostrava? Tohle město pro ni vždycky bylo důležité. Hana Strádalová tady vyrůstala a chodila do školy, vystudovala Ostravskou univerzitu, spřátelila se se zajímavými osobnostmi, poznala výborné kamarády, našla svého muže, vychovala syna a oblíbila si profesi kantorky základů společenských věd budoucích kuchařů, číšníků a servírek.

Jak dlouho působíte na Střední škole společného stravování v Ostravě-Hrabůvce?

Od dubna 1989. Toho roku jsem se postavila před studenty poprvé. Bylo to v Ostravě-Vítkovicích, tam tenkrát naše škola sídlila. Později jsme se přestěhovali do Hrabůvky. Od té doby jiné místo nehledám. Jsem opravdu věrná a mám tuto instituci hodně ráda.

I přesto, že jako výchovná poradkyně musíte často řešit nepříjemné záležitosti a nahlížet do soukromí jiných?

Samozřejmě, každý den není posvícení. Nebývá snadné zabývat se problémy dětí, které z různých důvodů chodí za školu, mají jiná očekávání než učitelé, které trápí někdy velmi komplikované vztahy s rodiči, kamarády, láskami. Pomoc okolí často odmítají stejně jako komunikovat.

Čím to je?

Do určité míry vše souvisí s demokratizací společnosti. Významnou roli sehrává motivace dětí, sociokulturní prostředí, ve kterém se pohybují, životní styl a nejrůznější socializační činitelé, a také lidé, kteří nám jsou prezentováni jako vzory – politici, sportovci, umělci… A děti je samozřejmě napodobují. Idoly prostě táhnou. Ke svým žákům jsem vždy přistupovala slušně a vstřícně, snažila jsem se je brát jako rovnocenné partnery a totéž jsem vyžadovala od nich. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že i oni budou oplácet stejnou měrou. Postupně jsem přicházela o některé ideály. To byly chvíle, kdy jsem přemýšlela, zda to, co dělám, dělám dobře, a chtěla jsem školství nadobro opustit.

Přesto u něj zůstáváte. Proč?

Už jako malá holka jsem měla velmi blízko k češtině a historii, nakonec jsem studovala obor ruština a občanská výchova. Později jsem se začala věnovat výchovnému poradenství a speciální pedagogice. Na naší škole máme totiž také žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. A já jsem stále přesvědčena, že jim vzdělávání pomáhá zkvalitnit a naplnit život, že i já jsem na chvíli součástí jejich světa, ať už je jakkoli složitý. Získala jsem postupně zkušenosti, naučila jsem se svému povolání „rozumět“, navíc jsem si našla ve škole další aktivity, které mi přinášejí uspokojení. Práce učitele může být velmi kreativní.

Říká se o Vás, že jste adrenalinový typ. Jak se to projevuje?

(smích). Kdepak, jsem docela usedlá. Neskáču padákem, nepotápím se do mořských hlubin bez dýchacího přístroje. Ale je pravda, že ráda pracuji pod tlakem, stres burcuje a výkony rostou. Proč se ptáte zrovna na toto?

Protože tak trochu adrenalinová je i současná politika – Vaše další životní cesta.

To nevím, chystám se teprve na své první zastupitelstvo města, nahrazuji jednoho ze svých bývalých kolegů. Nejsem politik, ale jak znám lidi z hnutí Ostravak, jsou to jedna individualita vedle druhé a každá chce prosazovat změny podle nejlepšího vědomí a svědomí. Zrovna toto nebývá v Česku obvyklé, většinou je napříč velkými stranami vyžadována tzv. partajní příslušnost. My nedostáváme direktivní pokyny shora, nikdo nám nepřikazuje, kdy a jak hlasovat, kdy a o čem diskutovat, co akcentovat. Všechna rozhodnutí jsou postavena na zdravém selském rozumu. Jako kdyby se z dnešní politiky vytratila soudnost a nadhled. Mám blízko spíše k otázkám školství, kultury a sociálních věcí, ale některá fakta si umím dát dohromady a vše si spočítat. Jsem přesvědčena, že město nemá financovat aktivity, jako je třeba činnost soukromého fotbalového klubu.

Dokážete si představit, že v budoucnu budete do kolonky „profese“ vpisovat „politik“?

Nevím, to nedokážu v tuto chvíli říct. Kolegové ze zastupitelstva mě upozornili, že práce pro město je nesmírně zajímavá, ale je k ní potřeba jistá dávka odolnosti. S tím zřejmě nebudu mít větší problém, zkušenosti ze školství jsou toho přece skvělým dokladem. (smích.)

Vypadá to, že stres je ve Vašem životě jako doma. Jak s ním bojujete?

Na plné čáře vyhrává spánek. Energii doplňuji při hodinách francouzštiny a hlavně při sportu. S kamarádkou chodíme hrát pravidelně badminton, hodně ráda lyžuji a v létě preferuji kolo a turistiku. To je obrovský relax.

Když už jsme zabrousili do sportu, má olympijská myšlenka založená na úctě, toleranci, tedy to, čemu se říká fair play, ještě nějakou platnost ve společnosti?

Nepochybuji o tom. Ať si říká, kdo chce, co chce, zejména mladí lidé podle mě tato pravidla ctí. Samozřejmě, často se nechají inspirovat jen do té míry, aby stáli třeba jen na chvilku nohama pevně na zemi, ale hlavu měli dál v oblacích. Nebyli jsme jiní. Ale smysl pro fair play je v každém z nás, jeden je však obdařen víc, druhý méně.

Máte v Ostravě místo, kam se ráda vracíte?

Komenského sady v centru města. Bydlím dlouhá léta hned vedle a takovou oázu klidu a pohody by si občané zasloužili mít v každé městské části. Doslova nadšená jsem z Dolní oblasti Vítkovice. Neuvěřitelný prostor! Bývalý průmyslový areál prošel v posledních deseti letech neuvěřitelnou proměnou. Opravená vysoká pec je součástí vyhledávané naučné a prohlídkové trasy, z bývalého plynojemu vznikl Gong, kde se pořádají konference, výstavy, koncerty klasické i rockové hudby. Unikátní je VI. energetická ústředna lákající do malého světa techniky. Ostrava je mnohovrstevnatá, originální a jiná než ostatní města v Česku.

A co máte ráda na Ostravacích, jací jsou?

Povím to takto, chtěla bych, abychom se víc dívali dopředu a abychom si přiznali, kde jsme, kde máme rezervy, kde a co můžeme změnit. Je to vlastně o přístupu celé společnosti, chuti něco dělat. Průšvih je, že se lidé pořád stylizují a kontrolují, jestli to nebo ono dělají správně a co na to ostatní. Ostravaci jsou slušní a pracovití lidé. Mohou se zdát uzavření, ale je to jen opatrnost a nižší sebevědomí. Když se s námi blíž kdokoli pozná a získá k nám důvěru, jsme velmi vstřícní.

Právě Vaši studenti ale přece nemají vůbec žádný důvod mít pocity zneuznání.

To máte pravdu. Na druhé straně třeba při výměnných pracovních stážích v rámci programu Leonardo da Vinci ve Španělsku, Francii nebo Itálii mohou ostatním připadat jako málo sebevědomí. V zahraničí jsou obecně lidé hbitější v komunikaci, samostatnější a víc si věří. A přitom se studenti naší školy mají rozhodně čím chlubit a co ukázat. (red)

Mgr. Hana Strádalová se narodila 24. srpna 1965 v Opavě, úspěšně absolvovala Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity. Kantořině se věnuje celý svůj profesní život. Tvrdí, že každý její den je pěkně pestrý a barevný. Vždy se snaží jednat tak, aby se nemusela stydět sama před sebou. U druhých nesnáší pokrytectví, hulvátství, nadutost, agresivitu (i slovní) a manipulaci, ale také asertivitu za každé situace. Pobuřuje ji třeba arogance některých řidičů, kteří nedávají blinkr nebo parkují přes dvě místa. Prostě jí vadí postoj společnosti k dodržování, respektive porušování obecných pravidel a zaměňování naprosto nepřijatelného individualismu s liberalismem. Od roku 1986 je vdaná. Se svým manželem, s nímž má už pětadvacetiletého syna Víta, se seznámila na přehlídce studentských divadel v Brně. Ona byla členkou studentského divadla Barák, student pražské VŠCHT tehdy vedl divadlo Úhrnná divadelní společnost. Návštěva kulturních akcí tvoří stále významnou část volného času této činorodé a mimořádně aktivní Ostravanky – v lednu Hamlet v Aréně, v únoru Indián v ohrožení v brněnském HaDivadle, v dubnu se těší na La Putyku v Gongu, o prázdninách opět zamíří na své oblíbené hudební festivaly Colours of Ostrava a Pohoda v Trenčíně. Na jaře a v létě relaxuje každý víkend, když zrovna neprší, prací na zahradě a ráda si zajde s kamarády i do hospody.

Komentáře jsou uzavřeny.