Líbí se mi skoro všechny hory, říká první Čech na Everestu Leopold Sulovský

Leopold Sulovský, jemuž mezi známými a kamarády neřekne nikdo jinak než Polda, je svérázný chlap. Nejen proto, že jako první Čech zdolal v květnu 1991 Mount Everest. Prvovýstupem v severní stěně a bez použití kyslíkových lahví.

Mnohým se může zdát jeho přístup k aklimatizaci, stravě i lékařským doporučením trochu ležérní. Musí to být opravdu jen zdání. Jinak by Polda nemohl vyváznout z mnoha mezních situací, nemohl by zdolat takové velikány.

Prý jste svůj historický výstup na Everest zahájil chřipkou…

Doma jsem ji přechodil a v Tibetu propukla naplno. Cítil jsem se mizerně a doktor mi naordinoval silná antibiotika. Bral jsem je osm dní a v základním táboře jsem se jen tak povaloval. Tehdy jsem ještě kouřil, i když při chřipce samozřejmě ne, a měl jsem nepříjemný pocit, že se na mě Italové – další členové výpravy -  dívají trochu skrz prsty. Není divu, byl jsem jediný cizinec, věděli o mně, že jsem kuřák a navíc nemocný. Ale už od pátého šestého dne jsem se cítil dobře.

Znamenal úspěch na Everestu, o jehož zdolání jste se mimochodem pokoušel  už v roce 1987, nějakou změnu ve vašem životě?

Při prvním pokusu jsem byl členem státní expedice pod vedením Ivana Gálfyho, která se snažila vylézt jihozápadní stěnou z nepálské strany. Nepovedlo se nám to. Po tom druhém, úspěšném, se mi život trochu opravdu změnil, hodně lidí mě zvalo na společenské akce, zájem o mě měla média. S italskou partou jsem se stýkal dál, nejvíce jsem se přátelil s  Bonallim. S rodinami jsme dokonce prožili v Itálii nádhernou dovolenou. A pak jsem se zúčastnil záchranné akce, když Battistino Bonalli zahynul v Peru na Huascaránu. Já se právě v té době stavil v Itálii u nich doma, o jeho cestě jsem nevěděl. Našel jsem prázdný dům, kontaktoval přátele a nakonec jsem odletěl do Limy a pak odjel autem pod Huascarán. Bonalliho s kolegou jsme našli na ledovci pod stěnou zamotané do lan… Bylo mi strašně.

To je druhá strana mince, která horolezectví obnáší. Ale vzpomenete si vůbec na nějakou svou opravdu pohodovou výpravu do velehor?

V roce 1996 jsme se Zdeňkem Michalcem chtěli udělat v Himálaji výstupy na šestitisícovky Island Peak a Ama Dablam a na sedmitisícovou Pumori.  Bydleli jsme třicet dní v osadě na jižním úpatí Everestu, kde je pár hospod, kterým se říká „lodge“ a poskytují pohostinství i s ubytováním. Měli jsme dvoják s prosklenou vyhlídkou na Everest a jeden den po smlouvání vyšel neuvěřitelně na našich padesát korun. Na dvoře byla dokonce sprcha s teplou vodu z nádrže, kterou předtím šéf hospody naplnil. Koupili jsme si dobré jídlo a dopřávali si.  Protože v Himálaji není potřeba jíst třeba pět dnů, kdy prostě nemáte chuť. Pak se ale musíte hodně nadlábnout, abyste vydrželi. Všechny výstupy se nám povedly a nepočítám-li letenky a nocleh v Káthmándú, stála nás celá výprava pro dva patnáct tisíc dolarů.

Na takovou výpravu se asi hodí to vaše oblíbené rčení „to byla pěkná akce“, a věřím, že pak chutnalo i cigárko…

No, to jsem dával dvacet třicet denně. Neuvěříte, jak se ve výšce a čistém vzduchu dobře kouřilo. To jsme byli pořád jako v lázních. Ale to už  je minulost, dnes už nekouřím, když jsem to před pár lety dotáhl na padesát denně, přestal jsem. Člověk musí myslet na zdraví.

Leopold Sulovský

Co si myslíte o vyloženě komerčních výpravách, které za 70 000 dolarů dokážou doprovodit či pomoci na vrchol Everestu prakticky komukoliv?

Horští vůdcové vodí za peníze nejrůznější klienty ať už staré či mladé na vršky hor i v Alpách. Proč by podobné zvyklosti nemohly být v Himálaji? A kde chcete mít ty hranice, kdo by měl jít nahoru, a kdo už ne?

Vy jste se už několikrát ocitl i v roli organizátora výpravy…

Tak třeba v roce 1994 jsem vedl českou expedici na Šiša Pangmu. Při aklimatizačním výstupu vyjela ze stěny docela malá lavinka, ne větší než náklaďák, a smetla jednoho z nás. Zabil se při pádu. Se Zdeňkem Michalcem jsem zamířil na Nanga Parbat. Chtěli jsme jít jižní, Rupalskou stěnou, terén ale vypadal úplně jinak než na fotografiích, které jsme předtím sehnali. Ledovce hodně odtály a stanovená trasa nepřipadala v úvahu. Dostali jsme se do 7000 metrů, a dál to nešlo. Třícentimetrová krusta se při každém našem kroku prolomila a propadli jsme se po pás. Musel jsem se vrátit i z Čho Oju. Naplánovali jsme prvovýstup jihozápadní stěnou, jenže sněžilo tolik, že jsme ji za čtrnáct dní ani nezahlédli. A normální cesta zapadala třemi metry sněhu, takže nahoru se tehdy nedostal nikdo, přestože na výstup čekaly tři stovky lidí. V roce 2007 jsem pak vedl úspěšnou severomoravskou expedici na K2, když vrcholu dosáhl Libor Uher, a na Broad Peak.

Vzpomenete si ještě na dobu před více než třiceti lety, kde jste se dostal poprvé do Alp?

Spíše než  Matterhorn či Mont Blanc mi zůstalo v paměti, jak jsem si na tyto cesty v koksovně tehdejší Nové huti vydělal. Lopatou jsem nahazoval uhlí.

To už je ale dávná minulost, přítomnost je taková, že vás živí obchod s horolezeckým vybavením, kde pracujete jako manažer, jste i členem zastupitelstva v obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.

Už to budou čtyři roky, kdy jsem vstoupil do politiky. Byl jsem zvolen jako nezávislý na kandidátce SNK-ED. V žádné straně jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu, ale o veřejný život mám zájem. Pocházím sice z Nového Jičína, ale v Ostravě už žiji třicet let a patnáct let bydlím v centru. Takže vím, co se tady děje, vnímám to a není mi to lhostejné. Ostrava potřebuje investory, řada slibných projektů se ale kvůli finanční krizi musela zastavit.

Co vás v centru zlobí nejvíc?

Nezvládnuté parkování, to vám řekne každý obchodník z centra. V hypermarketech si zákazníci zaparkují vůz zadarmo a dá se říct, že v luxusních garážích. V centru se bez rezidentské karty zaparkovat dá jen za docela velké peníze, což každého odradí a vlastně z nákupu vyžene. To je jedna z věcí, kterou bych se rád pokusil změnit.

-red-

II/2010

Vložení komentáře