Libor Chvíla o závislostech

MUDr. Libor Chvíla, CSc. (vlevo) s kolegou MUDr. Tomášem Javůrkem.

Pro rozhovor do tohoto čísla jsme si vybrali váženého pana doktora MUDr. Libora Chvílu, CSc., který působí jako primář oddělení pro léčbu závislostí v Psychiatrické léčebně v Opavě, provozuje stacionář pro léčbu závislých v Ostravě, je předsedou sekce pro léčbu závislostí při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně v Praze, dále je členem správní rady o. p. s. Renarkon, zařízení pro péči o drogově závislé v Ostravě. Profesním zaměřením je psychiatr s 27letou praxí, který je výrazněji orientován na oblast závislostí.

Tuto oblast také zajišťuje v rámci forenzní specializace jako znalec v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická toxikologie. Zároveň je autorem 28 odborných publikací.

Na začátek trochu statistiky. Kolik u vás registrujete pacientů s problémem závislosti na hracích automatech?

To je samozřejmě různé dle ordinace. Naše se právě specializuje na tuto problematiku, ale jiný doktor třeba nemá zkušenosti s tímto problémem a nemůže vyhovět potřebám pacientů s tímto postižením. Já se spolu se dvěma terapeutkami starám – prostřednictvím samostatných schůzek či hromadných sezení – o více než dvě stovky pacientů, takzvaných hráčů.

Kdy se z občasného hráče pro zábavu stává závislý jedinec?

Toto bohužel v danou dobu nelze s jistotou určit. Vždy se k tomu problému dopátráme zpětně. Ale dalo by se to charakterizovat jako období, kdy má člověk neodolatelnou touhu hrát, kterou preferuje nad vlastním bohatstvím. A to samozřejmě bez jakéhokoliv ohledu na okolnosti a dopady s touto činností spojené.

Dá se tato činnost přirovnat k jiné závislosti, k jiným drogám?

V lékařské praxi rozlišujeme dvojí závislosti: první skupinou jsou závislosti na prožitku nebo pocitu získaného z konzumace nějaké látky. To jsou cigarety, alkohol a jiné drogy. Druhou skupinu tvoří procesy. Zde se řadí právě hra hazardních her nebo také již méně škodlivé závislosti na počítačových hrách, kde si lidé vytvářejí nové identity, popřípadě také dneska běžný workoholismus.

Dá se rozdělit závislost na hraní na určitá progresivní stadia?

Nikoliv. Člověk v tomto případě buďto závislý je, nebo není. Hráči mezi sebou se sice rozdělují podle velikosti proher (protože vyhraje vždy automat), ale to není z lékařského hlediska nijak směrodatné. Jsou lidé, kteří mohou kvůli sázkám, automatům nebo kartám prohrát i desítky milionů korun, a přesto si nikdo pořádně nevšimne, že jsou závislými hráči, protože jejich sociální status to nijak neovlivní. Na druhé straně někomu stačí prohrát tisíc korun a už se dostává do dluhů a je v očích okolí více nápadný.

Dají se diferencovat závislí hráči na skupiny podle aktivit, v nichž se angažují – jako například „automati“ nebo karbanící?

Pan docent Skála měl na toto téma trefný citát, ve kterém praví, že studna toxikomanie je natolik hluboká, že nikdy nevíme, které vědro si vytáhneme. Hráči obvykle nerozlišují, zda jdou na automaty, do sázkové kanceláře nebo do kasina. Jak už to člověk jednou v sobě má, tak je bohužel náchylný na různé druhy závislostí. Pamatuji si například případ, kdy jsme léčili bývalého lékaře z jeho závislosti na morfiu, u něhož se po úspěšném vyléčení po čase projevila závislost na hraní.

Jak se závislost na hraní dá léčit?

To je individuální. Na začátku se vždy pacientovi snažíme vysvětlit dopady jeho konání, které si vlivem nemoci neuvědomuje. Poukazujeme na možnosti, kam až to může dojít. Snažíme se najít příčinu a spouštěcí mechanismus tohoto chování. Pokud je to výsledek například deprese, snažíme se ji potlačit pomocí antidepresiv. Samozřejmě přímo prášek proti hraní bohužel neexistuje. V další řadě jsou zde různá doporučená opatření jako vyhýbání se rizikovým oblastem (nedávat si alkohol v zařízení, kde jsou i herní automaty – alkohol je bořič zábran), eliminování existence volné hotovosti po kapsách, vedení řádného vlastního účetnictví, kde by bylo vidět, kolik tato nepříjemná aktivita stojí a podobně. V léčbě závislých hráčů nám také pomáhají hromadná sezení s terapeutem, kde si lidé navzájem pomáhají překonávat lákadla. V pokročilé fázi léčby také navštěvujeme s pacientem riziková místa, jako jsou kasina či herny, a zkoušíme jeho odolnost. Bohužel úplně vyléčit tento problém nelze, lze jej však úspěšně potlačit. Za poslední dva roky se nám to daří u více než šedesáti procent pacientů.

Dají se mezi pacienty nalézt i kuriózní případy?

Nenazval bych je kuriózními. Jedná se o různé případy, kdy je například pán úspěšným podnikatelem, ale na druhé straně si půjčuje peníze s vysokým úrokem jen proto, aby měl kapitál pro své hraní. V některých případech si lidé vedou dvojí účetnictví: z jednoho mají problém zaplatit dítěti novou obuv, ale z druhého bez okolků vkládají tisíce do automatů.

Zaznamenáváte navyšování počtu závislých hráčů?

Kapacity ordinace jsou omezené – jak pojišťovnou, tak samozřejmě i časově. Mám zde pořád plno, takže nelze z evidence nic směrodatně vyčíst. Ale z kuloárů vím o narůstajícím počtu těchto postižení. Není to dáno ani tak fyzickým zvyšováním jejich počtu, ale spíše větším uvědomováním si svého problému. Ať už vlastním pozorováním, nebo na popud blízkého okolí. V léčbě samozřejmě preferujeme, aby kontakty s doktorem vedl již sám hráč, protože přiznání problému je prvním krokem k eliminaci této nemoci.

Na závěr otázka spojená s tématem našeho čísla – jste pro, nebo proti zákazu automatů v ČR?

Jednoznačně pro zákaz. Liberální politika naší země dopustila boom těchto různých hazardních zařízení, která u našich státních sousedů nenalezneme. Jako doktor jsem pro zákaz těchto nebezpečných lákadel, která sice vydělají peníze pár lidem, ale stokrát více životů poškodí či zničí.

OSTRAVAK II/2012

Vložení komentáře